!SVĚT TEMNOTOU V PRODEJI JIŽ OD 25.2.2014!

NA NĚ JAKÝ ČAS, JAKO ZKUŠEBNÍ LHŮTA JE BLOG PŘESUNUT NA
WEBOVÉ STRÁNKY ZDE! DĚKUJI ZA POCHOPENÍ A SNAD SE BRZY SEM
VRÁTÍM!:)

BOLEST- jednorázovka

23. října 2012 v 17:02 | ewril |  Jednorázovky
Něco málo k počteníčku:)

obsah:
V mé srdci navždy zbude bolest... Ano to jsem si říkávala když zabily mou mamku upíři z Rudé Fontány. S otcem jsem pak odjela sem do Greet street na pokraji Anglie za strýčkem Denisem který je vlkodlak a bydlíme u něj až do dnes.

Už je to šest let co tu bydlíme ale já se tu pořád necítím jako doma... Kolem nás jsou pouze lesy a hřbitovy a pár domů kde bydlí ostatní vlkodlaci. Do školy jezdím vždy do vedlejšího mněsta a ani tam jsem si to neoblíbyla. Nikdo mně ve škole nemá rád a všichni jsou náramně nafoukaní a bohatí... Nikdo neví že jsem čarodějka a vlkodlak a já to nevěděla také do dneška.


"Ahoj Denisi." pozadravila jsem strýčka když jsem za sebou zabouchla těžké mramorové dveře. Hodila jsem černý ba´toh do kouta a sundali si roztrhané tenisky. Pečlivě jsem si upravila své dlouhé černohnědé lokny a vykouzlila jsem na černých rtech úsměv. Ano. Hádáte dobře jsem Gotička.
"Ahoj Terines. Tak jak bylo ve škole?" Zkřivila jsem obočí a nahlas si odfrkla. "už jsi viděl aby Gotička byla šprtaka?" Strýček se zasmál jako nějakému vtipu a podíval se na mně. "Jak tě to mohlo napadnout? To se zeptej těch vypatlanců v naší třídě." Odpověděla jsem mu stroze a vlezla si k němu na ošuňtělé kanape. "Možná že jo." Nakřivila jsem ret a upřela jsem na něho své olivové zelené kukadla se silnou vrstvou tušky a řasenky. "Není špatné být Gotička a šprtka. Podle mně se tak budeš klukům líbit víc." Chtěla jsem mu odpovědět že se stejně nikomu nelíbím ale on by mi stejně odpověděl tou známou odpovědí: "Láska si nevybírá. Třeba i tebe miluje spousta kluků ale stidí se ti to zdělit". Nechala jsem to tedy bít a přitulila jsem se k němu. Chvýli jsme jen tak mlčeli a koukali do krbu ve kterém plápolal oheň do doby co se ozvalo hlučné zabouchnutí dveří.

V mísnosti se náhle objevil snědě opálený muž ve středním věku s výraznými rysy a svalnatou postavou. "Tati!" vykřikla jsem a vpadla jsem mu do náručí. Rychle jsem se zase ale odtáhla když jsem spatřila mrtvou srnu na jeho zádech.
"Koukám že lov byl úspěšný." Křivě jsem se usmála a znovu jsem se k němu přitiskla i přes všechnu nechuť která spočívala v mrtvé srně na jeho zádech.
"To teda byl." Usmál se na mně. "Ale mám i něco pro tebe." Nadšeně jsem se odtrhla a vyčkávala co z něho vypadne. Jenže ono z něho nic nevypadlo. Místo toho do mísnosti přišel svalnatý urostlý kluk v teniskách a džínách. Triko neměl a zářivě se usmíval od ucha k uchu. Ano byl pohledný ale co?
"Terines našel jsem ti kamaráda. Je to sice vlkodlak ale určitě si spolu budete dobře rozumnět". Nakřivila jsem obočí a nasupeně řekla: "Tak to ses teda spletl! Já nepotřebuji abys my hledal kamarády! Je my jedno že žádné nemám!!!" Uraženě jsem zakřičela a proběhla jsem škvírou mezi ním a mím otcem ke schodům do patra.
Bylo mi jedno že za mnou strýček nešťastně volá ať se vrátím. Dobře jsem věděla že jsem je oba ranila ale neměla jsem zájem se s tím klukem kamarádit a už vůbec ne když to byl vlkodlak! Všichni věděli že kromně táty a strýčka jsem výhradně proti vlkodlakům a že bych už raději se kamarádila s čarodějkou ale ty už vymřeli před šesty lety. Má máma byla tou poslední.

Nadechla jsem se a práskla jsem dveřmy za sebou. Nacházela jsem se ve svém pokoji. Tohle místo jsem naprosto milovala. Bylo tady to co jsem potřebovala a mněla ráda. Velká postel s nebesy s višňové dřeva, dubovej stůl na kterém se hromadily kupy papírů,obrázků,fix,temper,pastel a můj malý notebook. Mněla jsem tu i velkou dubovou knihovnu se všemy knihamyo fantasy a horory až po léčivé bylinky a zooligii o kterou se zabívám. Nechyběli mi tu ani velké reprobedny a kupa cdček poházených po černém koberci.
S brekem jsem se svalila do nadýchané postele a přehodila přes sebe teplou peřinu. Bylo mi špatně a bolelo mně ukrutně břicho ale zakázala jsem to vnímat. Po tváři my tekly černé linky a velké kapky slz. Bylo mi na nic a najednou jsem si zase připadala jako ta malá holčička která se může spoléhat pouze na sebe. Zazvlikala jsem a schoulila jsem se do klubíčka.

Za maloucvíly jsem uslyšela zaskřípání dveří. Zvědavě jsem nadzvedla peřinu a zadívala se na dveře. Do pokoje vcházela Sofána a Eduna. To jsou mí dva psy. Sofánu jsem dostala ještě od mamky a Edunu jsem dostala rok po tom. Milovala jsem je a byli mímy jedinými kamarádky. Sofána byla sice Yourkšír a Eduna Rotvajler přesto se mněli obě rádi a často se dělily o jídlo.

Nechala jsem odhrnutou peřinu a počkala až my obědvě skočí do postele. Sofána se my uvelebyla nad hlavou a Eduna u ruky. Poté jsem peřinu přes nás přehodila a přivinula jsem se k nim.

Chvýli jsem jen tak ležela a nechala proudit všechny svoje myšlenky až se mi oči začaly pomalu zavírat.

*

Nevím přesně kdy jsem se probudila ale byl už měsíc na obloze. Odhrnula jsem peřinu a vylezla s postele.
Z dolejška jsem slyšela tlumené hlasy ale nebylo je možné rozpoznat.
Došla jsem k prádelníku na kterém se ukrývalo dubové zrcadlo po mé babičce a zadívala jsem se do něho. Předemnou stála docela normální holka. Mněla nadýchané dlouhé husté hnědočerné lokny. Malou postavu a velké zelené oči trochu rozmazané a černé korzetové šaty.
Nahla jsem se na prádelník po kapesníku a utřela jsem si umazané tváře od černé řasenky. Poté jsem si obtáhla tlustě černou tuškou oči a jemně přejela rty leskem.

Usmála jsem se sama na sebe a zamířila pryč z pokoje.

Když jsem vkročila do malé světlé kuchyně u stolu seděl táta se strýčkem a ten neznámí kluk bez trička. Všichni tři hltaly krev ze srny a když jsem vešla usmály se na mne jako by se nic nestalo. Jako by se žádná scéna nepřihodila. Jenže já jsem si tak rozhodně nepřipadala. Byla jsem nérvozní a napjatá. Vůbec se mi nelíbylo že byl u nás doma ňákej cizej kluk z lesa.

Přistoupila jsem k toustovači a udělala jsem si toust. Chvýli jsem jen tak stála a zírala do zdi než promluvl ten kluk. "Ty si snámi nedáš srnu?" Bez jediné známky emocí jsem se otočila a řekla: "Jsem vegetarián pokud to ještě nevíš." Poté jsem se otočila spátky na bílou zeď a začala jsem si mazat toust marmeládou.
Cítila jsem jeho pohled v zádech a byla jsem jak na drátku. Byla jsem příšerně napjatá a nervozní proč mi čumí do zad až na konec ten pohled polevil.
Nandala jsem si na talíř toust a přisedla jsem si k nim ke stolu.

Nevěnovala jsem ani jedné usmáté tváři pohled a zakousla jsem se do mého toustu. Chvýli ještě trvalo než jsem vykřikla bolestí a vyplivla jsem toust na strýčkův talíř.

Strýček a všichni u stolu rychle zaeragovali a podrželi mně když jsem se zapotácela. Vůbec jsem nechápala co se děje a proč mně tak bolí špičáky.

"No tak,co se děje miláčku?" Tatínek se na mně vystrašeně díval. "Já-já-já nevím." vykoktala jsem ze sebe a rozbrečela jsem se jsko malá holka.
"Táta se na mně ustaraně podíval a pohladil mně po loknách. "No tak, půjdeme se na to podívat do koupelny, ano?" váhavě jsem přikývla a nechala jsem se podepřít tátovou silnou rukou. Prošly jsme obívákem který na kuchyň navazovala až do koupelny.
Nešťastně jsem se posadila na vanu a táta se mi podíval do úst. "Myslím že bys to mněla vidět." promluvil opatrně a přikívl k malému zrcadlu pověšenému nad umyvadlem.
Váhavě jsem k němu přistoupila a otevřela ústa. V zápětí jsem zakřičela. Místo mých malích špičáků uvězněných pod zelenými rovnátky se pod rovnátkami rýsovala dva velké tesáky zabroušené do špičky.
"Co toje?! Proč to mám?!" zaječela jsem na celou koupelnu a nepocybovala jsem že to slyšel i strýček a ten kluk. "To jsou tesáky. Jsi vlkodlak a nejspíš i čarodějka to se ukáže časem." vyjeveně jsem na něho zírala a poté jsem zakřičela. "Ale já odmítám být to co ty!!!! A už vůbec nechci být čarodějka!!! Chci být člověěěěěěk!!!!" zaječela jsem až si táta dal prsty do uší.
"To ti věřím Terenis ale já jsem si to také nevybral. Je to osud." promluvil klidně. "Osud?! Ti říkáš osud?! Ne!!! Já říkám že je to prokletí!! Je to bolest!!!" zaječela jsem znovu tak silně až si táta opět dal prsty do uší.
"Terenis poslouchej mně. Ano možná tě to bolí ale časem to přejde a bude ti mnohem líp. Přejde?! Jo a mnohem líp,jo?! To chci teda vidět!" tentokrát jsem práskla kartáčkem na zuby tak silně o zem až se na dlaždičkách oběvily praskliny. Vyjeveně jsem na to upírala svoje bulvy a nebyla schopná slov. "Terenis jsi teť mnohem silnější a mnohem více rychlejší nemůžeš se vším mlátit jinak hrozí že všechno spadne." Vyjeveně jsem civěla na tátu a potom jsem opět zakřičela. "To mi je jedno! Ať klidně zbourám celej dům je mi to jedno ale já nechci být vlkodlak a už vůbec nechci cítit bolest!!!!" táta se an mně ustaraně podíval a potom řek: "Jestly chceš být nebo ne to mi je jedno. Tet se semnou vrátíš do kuchyně a omluvíš se všem. Musí ti dokonce dojít že tě celou tu dobu chceme chránit. Diť právě kvůli tvé jedinečné moci se upíři vrátily. Aby tě mohly zabít stejně jako tvojí matku!" Vyjeveně jsem na něho civěla s otevřenými ústy. Nikdy na mně nezakřičel a dnes jsem ho slyšela po prvé. Mněl tvrdý drsný hluboký hlas a ve spojení s křičením to nebylo vůbec příjemné.
Utřela jsem si slzy a řekla: "Dobrá vrátím se a omluvím ale svůj názor na to že nechci být vlkodlak ani čarodějnice nezměním." Táta si viditelně oddechl ale vrásky mu pořád zůstaly. Bylo my jasné že nemá radost k mému přístupu nového života. Chytil mně za ruku a za naprostého klidu jsme se vrátily zpátky do kuchyně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ČTU BLOGOVÉ POVÍDKY: