!SVĚT TEMNOTOU V PRODEJI JIŽ OD 25.2.2014!

NA NĚ JAKÝ ČAS, JAKO ZKUŠEBNÍ LHŮTA JE BLOG PŘESUNUT NA
WEBOVÉ STRÁNKY ZDE! DĚKUJI ZA POCHOPENÍ A SNAD SE BRZY SEM
VRÁTÍM!:)

VÍLÝ SVĚT BEZ RŮŽOVÝCH BREJLÍCH NA OČÍCH- JEDNORÁZOVKA

11. prosince 2012 v 3:00 | ewril:) |  Jednorázovky
Ahojky moje zlatí :)
Tak, dneska jsem tu s jednou takovou divnou jednorázovkou. Vznikla z mnoha důvodů... Inspirovala mě k ní hlavně to že všichni dělají ze světa víl ráj, ale mně to zrovna při psaní nějak nemyslelo na ráj ale na pořádnej horor a akčnák:D Snažila jsem se aby to bylo alespoň trochu hezké a Vám se líbilo ale nevim. Doufám ale že alespoň okemntujete:-) Jinak vytvořila jsem takový wall k této jednorázovce:)Brzy ahoj
Vaše Ewril


VÍLÝ SVĚT BEZ RŮŽOVÝCH BREJLÍCH NA OČÍCH

Žánr:fantasy-depresivní
Obsah:Skoro každý si svět víl představuje jako ráj ale co když to ráj není?
.......................

Byla sice neděle avšak studenti víly školy Sirén chodily do školy pouze vybrané dny a to v pondělí a ž středu a poté až v neděly. Po staré kamenné příjezdové cestě která se klikatila kolem hřbitova a nově natřeného kostela šla malá s pečlivě učesanými černými vlasy svázanými do dlouhého copu s velkou černou mašlí. Přes černé šaty mněla starý pletený hnědý svetr a v ruce se jí houpala černá kabelka z lakované kůže. Nejzvláštnější věc na dívce však byla velká jemně namodralá křídla vyrůstající jí ze zad, která se tyčila spod rozepnutých šatů a zadního límce svetru. Křídla byla velká snad několik metrů.
Dívka zabočila na příjezdové cestě za hřbitov a kostel a ocitla se před starou rezavou bránou vedoucí k velké budově ze starých cihel a rozbitých kamenů. Budova byla nejvyší ze všech budov a také nevětší v této vesnici. Lidé o ni ani nevěděli, stejně tak jako o tomto místu. Tato vesnice se ukrývala za starým lesem. Bydlely zde pouze víly, víláci a pár zvířat až už s magickými schopnosti nebo bez nich.

Dívka vstoupila na pozemek staré budovy-školy a zamířila ke vchodu. Staré dřevěné dvoukřídlé dveře už hodně let nenatřené ze kterých už se sloupávala hnědá barva působily velmi pochmurně, stejně tak jako zbytek Oloru. Kromě lesa a malé louky a pole zde nebila žádná příroda. Starý zarostlý park na konci vesnice sice pořád sloužil jako zahrada všech bylinek, hub a rostlin potřebné pro Lektvarní víly avšak ani tam byste nenašly tu slunečnou krásnou zemi víl. O kousek dál pak byly ve stínech dubů a bříz schované malé roubenky a stromové domky ve kterých bydlely víly a víláci. Na velkém náměstí které bylo spíš velký plácek z bláta a poházených větví stál hřbitov, kostel a tahle škola.

Konečně víla došla ke dveřím a vstoupila do školy. Ocitla se ve staré hale která sloužila jako rozcestník do několika chodeb z kamenných cihel osvětlených pouhýma malými svíčkami. Halu pak tvořila pouhá katedrála z drahých kamenů které sloužily jako světlo na celou halu. Víla se vydala po hale k jedné tmavé chodbě. Cestou potkala mnoho víl z jejího ročníku a i pár víláků. Dnes mněla pouze čtyři hodiny a pak i oběd a nakonec ještě odpolední vyučování ale to jí nevadilo. Byla neděle a to mněla první čtryři hodiny v učebně bylinek a rostlin. Jelikož byla Lektvarní víla tento předmět mněla skoro nejvíc a byl u ní nejvíce důležitý.
Spěšně prošla chodbou a ocitla se v malé kruhové místnosti s lustrem ze zlata pověšeným nahoře v kopuly. Kolem ní byly do kruhu mnoho dveří do učeben a sklepení. Zamířila do těch z mramorového obkladu kolem dveří a vstoupila. Ocitla se v učebně lektvarů, bylinek, hub a rostlin. V její nejoblíbenější učebně ze všech. Učebna totiž nebila ani trochu podobná těm v lidském světě. Připomínala spíše skleník a laboratoř v jednom než učebnu. Po obvodu velké rozsáhlé místnosti do všech stran se na pravé straně tyčila velká prosklená okna od podlahy až ke stropu. Na ostatních bílých stěnách pak byly připevněné velké dřevěné truhlíky z nejrůznějšími rostlinami. Do toho všeho bylo na stropě propleténé velké lano které podpíralo mnoho rostlin a stromků které vyrůstaly z velkých kamenných květináčů rozmístěných na zemi. Kolem nebili ani žádné lavice, pouhý jeden dřevěný stůl ve prostřed celé učebny na kterém se hromadila kupa laboratorních potřeb.
Jakmile se porozhlédla po učebně přispěchala k ní jedna z víl. Byla to na krátko ostříhaná víla s jemnými světlímy vlasy. Byla oblečená do dlouhých červených šatů z velkým otvorem na zádech aby se jí nepomačkala jemně červená křídla. Přes ně pak mněla se stejným otvorem na křídla převlíklý červený kožený topík s jemným zdobením u rukávů. V ruce držela zahradní konev a na ramenou se jí houpal malí baťůžek s učebními pomůckami a lektvary.
"Ahoj Lilisen!" pozdravila víla přicházející dívku a zamávala na ní.
"Ahoj Mirid, jsem ráda že tě zase vidím. Nemohla jsem se dočkat až začneme spolu dělat ten nový projekt." Mirid se upřímně usmála. "Já se také těšila.Ale tet mně omluv, musím ještě ke své hrušni." Zamávala Lilisen a odešla dál do místnosti. Lilisen došla k velké hrušni a položila si pod květináč velkou kabelku. Chvíli jen hladila kůru bílými chladnými prsty než zalovila v tažce a vytáhla malou baňku s průhledně bílou tekutinu. Zkušeně si jí prohlédla přes světlo proudící sem okny a poté obsah baňky vylila do květináče. Dokázala perfekně a bezchybně uvařit a namíchat lektvary na zpomalený růst rostlin nebo zpomalený útok nepřítele. Uzdravit nebo otrávit jiného tvora a zařídit růst jabloní avšak nepřišla na způsob jak uzdravit svojí hrušeň ať zkoušela co chtěla. Možná proto si také vzala jako pomocnici na projekt Mirid i když by si jí vzala i tak. Byla to její nejlepší kamarádka. Doošetřila stromek a vrátila se ke dveřím kde už netrpělivě povstávala většina studentů. Po malé chvíli se v místnosti objevila víla ve starším věku. Avšak byla velmi nádherná na její věk. Kolem očí se jí už sice nazbíralo pár vrásek létami zkušeností ale vyřazovala z ní taková dobrota a vážnost s respektem že jí přesto musela Lilisen obdivovat. Modrobílé vlasy mněla stažené do drdolu a z podobných šatů jako mněla Mirid akorát s tím rozdílem že nebili ušité z látky ale ze zelených rostlin. Velká bílá křídla se jí vznešeně tyčila nad hlavou a povýšeným pohledem si měřila své studenty. "Prosím o klid." Řekla velmi tvrdým ale přesto překvapivě tichým hlasem. Všichni studenti okamžitě kolem ní utichly a zaměřily své pohledy na ní. Trvalo dvě hodiny než se studenti mohly vrátit ke svým stromům a začít projekt.

Po skončení školy se Lilisen vracela po příjezdové cestě kolem kostela a hřbitova domů. Jindy poklidná ulice bez větří tet šustěla v plném návalu větru. Do střechy kostela a školy hlasitě bubnovaly kapky deště. Lilisen se pomalím a unaveným tempem ploužila ulicí. Posledních pět hodin bohužel nestrávila ve velké prosklené učebně nýbrž ve starém zatuchlém sklepení schrbená nad lavicí s tunou knih a sešitů týkajících se proti obraně vlkodlaků.
Začalo se nepříjemně stmívat a Lilisen vytušila nebezpečí. Cesta domu jí bude trvat minimálně hodinu pokud…pokud si jí nezkrátí… Pečlivě se ohlédla a zkontrovovala jestli jí někdo nesleduje nebo nepozoruje a rychlím krokem prošla starou ocelovou bránou na hřbitov. Prokličkovala mezi prvními náhrobky když zahlédla naproti sobě schrbenou postavu. Byla oblečená v černém starém plášti. Lilisen se zrychlil tep a zděšeně vykřikla. Obrátila se a rozběhla se směrem pryč ze hřbitova. Jenže záhadná postava byla rychlejší… Mezitím si sundala plášť a Lilisen pod ním spatřila vlkodlaka s červeně krvavými očima bez zornic a dvěma velkými bílými tesáky které se mu nedařilo zkovávat. Byl velký a svalnatý a Lilisen nepochybovala že se blíží její konec. Cítila za sebou teplý dech. Držela už v rukách starou kliku od hřbitovních vrat když v tom po ní vlkodlak chňapl. Jedním uchopením ji zlomil vaz. Lilisen se zatmělo před očima. Zůstala po ní pouhá červeno-rudá skvrna na vratách od hřbitova.
Posuďte tedy samy, jaký je opravdu svět víl bez růžových brýlích na očích?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 the-hunter the-hunter | Web | 27. prosince 2012 v 20:49 | Reagovat

Drsný ;D...
Teda, to jsem ani netušila, kolik lidí taky nesnáší růžové víly. Jsou nebezpečnější než alkohol a cigarety ;). Ale Lilisen je mi i celkem líto - takhle brutální konec jsem jí nepřála. A hlavně to byl hrozně neočekávaný konec!
Jedna věc ti ale povídku trochu kazí - příšerná gramatická chyba už v názvu. Je VÍLÍ svět, ne VÍLÝ svět.
Ale jinak moc pěkné :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ČTU BLOGOVÉ POVÍDKY: