!SVĚT TEMNOTOU V PRODEJI JIŽ OD 25.2.2014!

NA NĚ JAKÝ ČAS, JAKO ZKUŠEBNÍ LHŮTA JE BLOG PŘESUNUT NA
WEBOVÉ STRÁNKY ZDE! DĚKUJI ZA POCHOPENÍ A SNAD SE BRZY SEM
VRÁTÍM!:)

Andělem

14. července 2013 v 11:08 | ewril |  Jednorázovky
Po tisíce letech zase jednorázovka,znad se bude líbit. Ikdyž musím upozornit že je to úděsná kravina.


ANDĚLEM

Byla jsem unavená a hlava se mi nebezpečně točila. Stěží jsem pohybovala nohy. Držela jsem se o hladké ale i popraskané omítky domů a chalup. Nedivila jsem se a ani jsem to nikomu nezazlívala že mi nepomůže. Po ulicích se toulalo dost žebráků a chudých. Byli jsme poddaný co jiného jsme měli dělat?


Namáhavě jsem udělala další krok a pak ještě jeden. Nohy mi každým krokem boleli a hlava se m nakláněla na stranu. Černé vlasy za mnou nebezpečně vlály. V žaludku mi kručelo, už několik dní jsem neměla nic k snědku. Několik kapek dešťové vody z kaluží mi na žízni také moc nepomohli.

Zakopla jsem. Odřela jsem si ruce a přes černou sukni jsem si odřela do krve kolena. Z očí mi vytryskli slzy únavy ale i bolesti. Lidé kolem mě chodili, nikdo mi nevěnoval pozornost. Byla jsem tam jako kočka, přihrbená a dívající se na nebe. Přesto jsem věděla že ani v této pozici dlouho nevydržím. Moje ruce mě pálili a štípali, nebezpečně se mi klepali jako osika. Neohrabaně jsem se skácela na silnici z tvrdých cihel. Z hrdla mi vycházeli tlumené vzlyky zoufalství. Doufala jsem, přísahala jsem, že se zachráním, že uteču z hořícího domu a nebudu se ohlížet na jídlo, vodu ani majetek. To jsem splnila.


Někdo se dotkl mého ramene. Vysíleně jsem vzhlédla. U mě stála mužská postava zahalená v plášti. "Jestli jste od vojáků, ještě mě neupalujte! Chci zemřít důstojně." Špitla jsem. Tušila jsem že ten muž není od vojáků, pokud by byl, už by mě dávno sebral nemilosrdně ze země a upálil. Místní královna se bála nemocí a nečistoty, mohla bych být nakažená a jenom přítěží. Ale to se nestalo. Ten záhadný člověk mě jemně a láskyplně sebral ze země. Zvedl mě do své náruči a já ucítila silnou vůni horké vody a koupele. Musel být ze šlechty, někdo kdo má majetek! Mám takové štěstí, třeba mě nezabije ale nechá jako otrokyni či společnici! Moje ruka se chytla kolem mužova krku a druhá uchopila jeho bavlněnou košili. Pod ní se rýsovala vypracovaná hruď ale i celé tělo.


"Nebudu tě zabíjet, na to nemám srdce. Tak mladá a půvabná dívka si zaslouží lepší budoucnost." Zašeptal láskyplně. Usmívala jsem se. To by měl povědět té čarodějnici co vládne tomuto království.

Moje oči se klížili vyčerpáním. Nechala jsem spokojeně spadnout víčka. V náručí neznámého muže mi bylo dobře.

***

Probouzela jsem se ve velké bílé místnosti. Ležela jsem ve svém špinavém oblečení v luxusní a čisté posteli s peřinami i polštáři. Nebesa postele se nade mnou nakláněla. Na tváři jsem vykouzlila úsměv ale pak mi vzápětí spad. U mého boku seděl mladík. Byl nádherný. Blodaté vlasy mu padali do očí a modré oči si na mě dívali. Měl vypracované tělo a voněl…byl to ten muž z ulice, ten kdo mě zachránil. Polkla jsem a trochu jsem se odtáhla na druhou polovinu postele.

"Neboj se. Nic ti neudělám, tady jsi v bezpečí!" usmíval se a zastrčil mi za ucho pramínek vlasů.

"Kdo jsi?!" špitla jsem.


"řekněme že ten kdo tě zachránil. Jmenuji se Max." usmívá se stále. "A tvé jméno?" usměje se. "Melansie." Zašeptám. "To je krásné jméno. Hodí se k tobě." Zrudnu. Určitě jsem červená jako rajče.

"Děkuji." Zamumlám a můj pohled padne na tác s jídlem který má položený ve svém klíně. "Máš hlad?" směje se. "Mám." Zvýším hlas. "Jak dlouho jsi nejedla?" "Nevím asi pět nebo šest dní, možná že i více." Pokrčím beznadějně rameny. "Na." Nabízí mi tác plný masa, ovoce ale i dezertů. Valím nad tácem oči a váhám. Nikdy jsem nejedla víc než jsem směla. Obyčejně jsem byla živena tučnými sýry nebo zelím. Všiml si mého pohledu. "Všechno je tvoje, jen jez. Dám ti něco k pití." Usmívá se a pokládá tác vedle mě. Zvedá se s přepychové postele a dochází k bílé komodě. Dál si ho nevšímám. Moji pozornost upoutá tác s pokrmy. Uchopím jedno ze stehen kuřete a hladově se zakousnu. Polykám jídlo a kosti odhazuji na tác. Hladově si utírám cípem roztrhané košile mastnou pusu a polykám hrozny vína i s peckami. Moje tváře hoří stydlivostí. Cítím jeho pohled, co si o mě myslí?

Přistoupí ke mně a podává mi číši s vodou. Váhavě si ji převezmu a loknu si. Ucítím v puse čistou vodu. Žíznivě ji polykám, ach bože, kolik let už jsem nepila čistou chutnou vodu?

"Od kut pocházíš." Zeptá se když si zvědavě prohlížím a obracím v ruce jeden z dortů. "Ze sousední země. Ale byla před třemi roky vypálena. Od té doby žiju tady, byla jsem otrokyní u jedné z rodin ale později mě vyhodili na ulici, uvědomili si že potřebuji jíst a pít a na to neměli. A tak už skoro rok si vydělávám zpěvem a psaním básní ale vojáci mi vždy peníze vez mou. A jsem tedy žebrák." Sklopím zahanbeně hlavu. Uchopí moji bradu a usmívá se ale v očích je mu vidět šokování. "Zarecituj mi něco co jsi složila." Prosí a já položím dort na tác. "Vážně?" nevěřím vlastním uším. Kývne.

Měla život jako královna, hloupá, naivní však velice byla,

Přes to že byla hýčkaná, jídla a vody si nevážila.

Rodinu, bratry, sestry měla, však když jednoho z nich vojáci zabili,

Rozhodnutí padlo na ni, o sourozence se postarati.

Na děti čas neměla, musela pracovat a tak si otrokyni pořídila,

Však chybu udělala. Nejen že musela nakrmit pět hladových krků,

o cizí dívenku postarat se měla, avšak po pár nocích na ulici skončila,

dívenku ze starostí na dlažbu vyhodila.

Ta starala se o sebe avšak jednoho dne už nemohla,

Našel ji muž nádherný a pomohl ji z nesnází. Zatímco otrokyně anděla před sebou má, dívenka která si jídla nevážila, možná právě platí krutou daň.

A tak už nevím co bych zrýmovati měla, snad už jen pouze děkuji, za to že jsi mi zachránil můj život dříve ztracený.


Polkla jsem. Co asi řekne na moji zkomoleninu? Co řekne na báseň, kterou jsem si vymyslela před malou chvíli. Už se neusmíval. Zářil jako sluníčko. "Je to nádherné. Ten příběh, vím o kom byl a navíc, královna neví jaké má talentované poddané." Smál se. "Protože nechce." Pokrčila jsem rameny. "Ale královna je…"nechápal. A mě něco začalo docházet.

"každopádně si sněž něco sladkého, a až se vykoupeš v horké lázni, zavolej mě, přinesu ti nějaké šaty." Pohladil mě po vlasech a zvedl se z postele. Odešel velkými dvoukřídlími dveřmi a mě zanechal samotnou.


Vzala jsem si zvědavě jeden z dortů. Bylo to dobré. Na jazyku mi vybuchla chuť sladkého. Vzala jsem si ještě další kousek a ještě jeden. Nikdy jsem nic takového nejedla. Nakonec jsem spořádala všechno sladké. Vyklouzla jsem z postele a zamířila k velké dřevěné vaně. Ve vaně byla horká vana. Na kraji bylo položené mýdlo a kus látky na utření. Namočila jsem do lázně ruku. Bylo to příjemné. Svlékla jsem si šaty a ponořila se do lázně. Cítila jsem na pokožce příjemné horko a uklidňující účinek. Namočila jsem si i hlavu a dala se do radostného zpěvu.

***

Vkročil jsem zpět do místnosti kam jsem ubytoval Malansii. Zapomněl jsem si na komodě svazek klíčů. Rozhlédl jsem se po místnosti. Tác s jídlem byl skoro vyjedený. Dorty byli snědené jak jsem ji poradil. Její šaty se váleli o po dál a někde v další místnosti zněl zpěv Malansii. Zatajil jsem dech. Zpívala nádherně. Přistoupil jsem ke skříni z dubového dřeva a vyndal několik šatů.Převracel jsem je v ruce ale poslouchal ten božský zpěv.

Zavři oči, poslouchej, naslouchej,

Uvidíš že štěstí přijde pro tebe,

Ach lásko, ach můj anděli,

Zachránil jsi život dítěti!


Matka stojí a poslouchá,

Dítě křičí v místnosti,

Zpěv ptáků, lásko, och,

Přidal se k tobě,

Jsi bohyně, jsi má,

Malansie dítě chudých,

Zpěvem tvoji duši odměkčí.

***

Dospívala jsem. Vylezla jsem z horké vany a zabalila se do ručníku. Vykročila jsem z místnosti a málem jsem vpadla do náručí Maxovi.

"Přinesl jsem šaty." Podal mi několik honosných šatů. Převzala jsem si jedny a opět jsem se mu ztratila v druhé místnosti.


Hvízdl a uculil se. "Slušivé." Zasmál se a pohladil mě po tváři. "Opravdu?!" "Ano." Přivinul si mě k sobě a jeho ruka spočívala na mých bokách. vyvalila jsem oči. "Staneš se královnou?" smál se a já se na něho nechápavě podívala. "Jsem princ Max a královna Jensie je moje sestra. Potřebuje ale nového nástupce, řekl jsem ji že země ve které žijeme je na pokraji zhroucení. Před dá mi korunu ale pokud budu králem chci mýt královnu." Usmíval se. Lapala jsem po dechu.

"Malansie, zamiloval jsem se do tebe už když jsem tě spatřil padat na zem. Miluji tě." Zašeptal a mě vytryskli slzy štěstí. Nevěřila jsem tomu, dívenku která žila krutě, postihl šťastný osud.

"Ano můj anděli." Zašeptala jsem a on mě pohladil. "Rád se stanu tvým andělem." "Ne, ty ses už ním stal, už když mě spatřil." Zašeptám. "Jsi můj anděl." Šeptnu ještě a pak se vydáme dveřmi do nového života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 olin olin | 14. července 2013 v 11:25 | Reagovat

nádhera:)

2 roka roka | 14. července 2013 v 11:31 | Reagovat

pěkné ale nějak mě to zaskočilo. chtilo by to pro příště více rozvést:) jinak nádhera:)

3 linduskíš linduskíš | 14. července 2013 v 11:32 | Reagovat

krásné:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
ČTU BLOGOVÉ POVÍDKY: